Knižní kultura a provenience

Provenienční záznamy v knihách

Popis vlastnické knižní provenience má významnou vypovídací hodnotu jednak z hlediska dějin a formování konkrétních knižních sbírek a knižních celků a jednak z hlediska dějin knižní kultury obecně.

Studium dějin knihy je založené na znalosti obsahu knihoven a knižních sbírek jednotlivců a institucí: proto klademe v první fázi takový důraz na „informačně nasycenou“ katalogizaci knižních fondů a exemplářový popis knih z hlediska provenience, proto studujeme v případě nedochovaných knižních fondů archivní prameny (knižní inventáře, soupisy odkázaných knih, knihy účtů apod.).

Naše znalosti z dějin knižní kultury, historie, literatury a kultury vůbec nemohou být úplné, nebudeme-li mít odpovídající poznatky z oblasti dějin četby, nebudeme-li vědět, co naši předkové četli, proč to četli (a četli-li vůbec), jaký měli čtenářský vkus, jaké byly jejich čtenářské zvyklosti, podmíněné dobově i sociálně, jaké byly jejich vnější i skryté projevy zájmu o knihy a čtení. Studium čtenářské mentality našich předků není jen tématem historickým, ale má především velký aktuální přínos společensko-kulturní. Umožňuje nám totiž poznávat v zrcadle dějin sebe sama, představuje jednu z cest, jak poznat svoji kulturní minulost a jak si uvědomit (a neztratit) svoji kulturní identitu. Fenomén, který zasluhuje naši pozornost nejen z hlediska historického, literárního, ale i sociologického a psychologického.

Jednotlivé knižní exempláře identifikovatelné z hlediska majitelů (o nichž často kromě toho, že vlastnili zajímavé knihy a že byli pozoruhodnými čtenáři, nevíme skoro nic) bývají však v mnoha případech rozptýleny v řadě různých fondů, takže fyzická i bibliografická rekonstrukce původních knižních celků je buď zcela nemožná, nebo velmi obtížná. V jiných případech tomu může být naopak. Díky shodě různých a často i neblahých okolností se podařilo uchovat některé bibliofilsky pozoruhodné knižní sbírky v relativní celistvosti.

Zjišťování provenience knih může být často až detektivní záležitostí, knihy totiž, stejně jako lidé, "cestovaly" v prostoru a čase, často do jejich "osudu" zasahovaly různé nepříjemné vnější vlivy (cenzura, požáry, povodně, stěhování a dělení, přirozená i násilná, krádeže, fyzická likvidace atd.), takže ne vždy máme to štěstí, že můžeme studovat provenienčně kompaktní a neporušený celek. Někdy bývalí vlastníci po sobě nezanechali žádnou konkrétní “stopu” a to, že jim určitá kniha patřila, je víceméně jen domněnka (na základě tištěné dedikace nebo podle příslušnosti k většímu celku, jehož provenience je nám známa apod.), nebo zanechali svědectví, že knihu vůbec nečetli (nerozřezané exempláře, mnohdy v knihovnách některých proslulých bibliofilů apod.). Knihy v některých případech prozrazují také profesi (medicínská a botanická literatura v knihovně lékařů a ranhojičů, knihy s vojenskou tematikou v knihovnách válečníků, literatura o umění a architektuře v knihovnách malířů či architektů apod.), zálibu (např. sbírka divadelních her určitého autora nebo doby, cestopisná literatura) svého majitele. V mnoha případech výběr titulů i výběr jazyka děl může napovědět národnost čtenáře, charakterizovat svého majitele i z hlediska náboženského vyznání, jeho kontaktů s určitým prostředím apod.

   Elektronická katalogizace knihovních fondů formou vzájemně sdílených databází umožňující efektivní vyhledávání údajů může složitý proces provenienční rekonstrukce knižních fondů urychlit. V podobě strukturovaných elektronických databází máme totiž k dispozici nástroj, který nám významným způsobem může pomoci sestavit komplexní obraz o provenienčně uzavřených knihovních celcích a který nám poskytne informace o jejich putování v prostoru i čase, o jejich majitelích a jejich čtenářských zájmech.

Zjišťování původu knih, stanovení vazby kniha-čtenář je nesmírně důležité z hlediska celých dějin knižní kultury. Je nepochybné, že hlavním faktorem ovlivňující přirozeným, ale podstatným způsobem kvantitu a kvalitu knižní produkce, knižní obchod a knižní trh, i způsob literární a čtenářské recepce, je právě toto primární spojení kniha-čtenář. Putování knih neprobíhalo v omezeném geografickém prostoru, ale v celém prostoru tehdejšího světa. A často to nebyl pohyb jedním směrem a pohyb jednorázový. Byl to řetězec cest, různými směry a v různých vlnách, byl to pohyb celků i jednotlivin, pohyb logický i nelogický, kontrolovatelný i nekontrolovatelný. V každém případě to bylo putování knih od čtenáře ke čtenáři, a to i v případě násilného cestování (např. válečných odvozů knih), jejichž bezprostřední pohnutkou byly zájmy finanční. Hovořit o putování knih jako o procesu ukončeném, minulém, není však na místě: v jistém slova smyslu je to proces neukončený, stále probíhající, trvající anebo svým důsledky zasahující do přítomnosti.

Sestavení historické evropské či světové mapy putování knih je proto právem jedním z hlavních úkolů dnešní knihovědy. Umožní nám poznat sebe sama ve vztahu ke knize, knižní kultuře.

 

Dějiny čtení a čtenářská kultura na pozadí provenienčních záznamů

Pomezní disciplína, která se začala profilovat badatelsky v evropském i světovém měřítku na konci padesátých a v šedesátých let 20. století, a to v souvislosti s rozvojem nových přístupů v literární vědě a historiografii. Recepcí literárních děl se zabývá jak literární věda, tak teorie komunikace, psychologie a sociologie, textologie a translatologie a také dějiny umění a dějiny knižní kultury 

Získávání poznatků o tom, jak probíhalo čtení, jakou mělo podobu a kterých společenských vrstev se týkalo (orální memorování textů, poslech textů, hlasité a tiché čtení, otázky gramotnosti, znalosti cizích jazyků, kulturních transferů) i to, co bylo předmětem četby a v jaké podobě (problematika jazykových, žánrových i stylistických metamorfóz literárního díla, původní a překladová tvorba) je proces zdlouhavý a pracný. Počet i kvalita informací je přímo úměrná stavu našeho poznání dobové literární produkce a její pramenné základny (knižní i archivní povahy), které závisí na zpracovanosti a badatelské přístupnosti těchto textů a dokumentů.

Výzkum knižních sbírek jednotlivců, rodů a institucí z hlediska dochovaných knižních proveniencí a z hlediska vztahu svých majitelů-čtenářů, může výrazně obohatit naše poznatky, které si o dějinách četby a historii čtenářských praktik v kontextu českých zemích vytváříme. Výzkum dochovaných provenienčních značek a „provenienčních stop“ i bibliofilských a čtenářských zájmů majitele, rozvoj bádání v oblasti historické čtenářské recepce, čtení i způsobů četby nejen ovlivňuje a obohacuje, ale dle našeho názoru také podmiňuje.

Popis a analýza dochovaných knižních exemplářů a knižních sbírek je jedním ze základních postupů, jak získávat poznatky o čtenářské recepci knižní literární produkce, o četbě a čtenářských praktikách.  Z hlediska individuální čtenářské praxe má vypovídající hodnotu samotná reálná existence knihy a s ní spojené „provenienční „stopy“ – tj. provenienční zápisy a vlastnické přípisky všeho druhu, vlepovaná a tištěná exlibris, poznámky k textu a další stopy po četbě, sdružování a svazování tisků do konvolutů, dokumenty související s akvizicí (záznamy o nákupu a darech, materiály týkající se místa, času, způsobu, ceny i okolností knižní akvizice, účty za akvizici a vazbu aj.). Informačně cenná je rovněž knižní sbírka jako celek (počet knih, obsahová skladba sbírky a formální úprava vazeb a způsob signování knih, umístění sbírky, její stěhování, apod.). O knižních sbírkách, které se nedochovaly, podávají cenné informace rukopisné pozůstalostní inventáře, soupisy či dobové knihovní katalogy daných knižních fondů..

Z hlediska informační výpovědi mohou mnohé provenienční záznamy alespoň stručně charakterizovat přímé i nepřímé projevy zájmů čtenářů o knihy a četbu.

Jsou to na prvním místě přímé stopy zanechané majiteli v knihách. Ty tvoří jednak textové informace uvnitř knihy, jednak informace, jejímž nositelem je vazba knihy. Textové informace se mohou vyskytovat v podobě rukopisných exlibris, dedikací konkrétní osobě nebo instituci, v podobě jiných majetnických přípisků, čtenářských poznámek k obsahu, k autorovi díla, bibliografických odkazů, překladů jednotlivých slov či částí textu, podškrtů, ukazovacích ručiček, poznámek o ceně knihy, vazbě, místu a datu koupě knihy (a to jako marginálie na okrajích  textu, nebo na předsádkách, přídeštích či na samostatných lístcích vložených do knihy), textových i ilustračních doplňků nesouvisejících s textem (veršíky, testamenty, malůvky, kolorování ilustrací apod.) a také v podobě umělecky pojatých tištěných exlibris vlepovaných do knih, jednoduchých razítek obsahujících celé jméno majitele nebo jen jeho iniciály či erb. Majitel si mohl podle svých finančních možností i podle svého vkusu zvolit vazbu knihy, vybrat materiál, zadat její provedení (ponecháme-li stranou knihy, jež zůstaly nevázané, nebo které majitel získal již svázané). Nákladnost vazby, použitý materiál, výzdoba formou heraldických, emblematických a iniciálových supralibros majitele výmluvným způsobem vypovídá o svém vlastníkovi. Také výběr děl a jejich seřazení z hlediska obsahového v případě knižních konvolutů přináší často cenné informace. Různé stopy po manipulaci s knihami, způsob jejich skladování a uložení i zacházení s nimi jsou další "vizitkou" majitele. Knihy mohou být poškozeny častým užíváním (jsou ohmatané, odřené, mají zohýbané rohy listů) nebo nešetrným zacházením (jsou špinavé, potřísněny barvou, inkoustem, jídlem, jsou potrhány, pomačkány, mohou mít vyřezané listy, ilustrační přílohy, vyškrábaná či odstřihnutá starší rukopisná exlibris, jsou poznamenány cenzurními zásahy apod.). Mohou vykazovat známky čtenářského nezájmu (dokonale dochované exempláře, často s nerozřezanými listy), nebo naopak známky toho, že byly svými čtenáři oblíbeny (vedle již zmíněných projevů textového charakteru a vedle opotřebovaného stavu knih jsou to i různé záložky a vkládané vylisované sušené květiny). Mohou však naopak vypovídat i o šetrném zacházení ze strany majitele (mají např. vevázaná chybějící folia, rukou dopsaná, jsou restaurovány, i když ne vždy vhodným způsobem apod.). Mohou nést stopy po nevhodném uložení (jsou poškozeny prachem, vlhkem, červotočem, či hlodavci, napadeny plísní, nebo mají naopak popraskané pergamenové vazby následkem přesušení, mají ohořelé desky i knižní blok, utrpěly-li při požáru apod.). Výpovědní hodnotu má i způsob signování knih a zařazení v knihovně, s čímž souvisí nejen zvolený typ signatur, ale také vnější úprava knih v souvislosti s jejich ukládáním do knihovních polic (přetřené hřbety knih, způsob a typ popsání hřbetu či ořízek atd.). Stav knih může vypovídat i o jejich „cestování“. A to nejen svým rozměrem (kapesní vydání slovníků, bedekrů či modlitebních knížek), ale také např. i tím, že nesou stopy po převázání motouzem, stopy po přeložení, nebo dokonce svědectví, že byly posílány jako korespondence (v případě aktuálních letákových zpráv např.) – kromě stop po složení do tvaru dopisu mohou „skrývat“ i jméno adresáta zásilky atd.

Za druhé jsou to nepřímé stopy a nepřímá svědectví, z nichž se dovídáme o čtenářských zálibách a čtenářském vkusu jednotlivých majitelů. Jsou to především dokumenty archivní a dokumentační povahy (osobní korespondence, deníky, knihy účtů, testamenty a libráře, dochované knihovní katalogy). A u majitelů literárně nebo vědecky činných také jejich vlastní literární tvorba či vědecká činnost.

 

Odraz čteného v životě čtenáře a v literatuře

Při zkoumání čtenářské recepce v užším i širším slova smyslu zkoumáme jak samotný proces, tak výsledek tohoto procesu.

Čtenářská recepce není jednostranný akt pasivního přijímání ze strany recipienta (konzumenta-čtenáře), tj. toho, kdo text přijímá (jistým druhem aktivní recepce je již jen samotné kladné nebo záporné přijetí díla). Přijímané dílo ovlivňuje jak životní názory, postoje a chování i emoce čtenářů a v případě čtenářů s uměleckými ambicemi pochopitelně také jejich vlastní uměleckou (nejen literární) kreativitu. A obráceně, způsob, charakter i průběh této recepce závisí na konzumentovi, čtenáři. Na jeho vzdělání, znalostech, ale i životních názorech a zkušenostech, čtenářském vkusu a preferencích.

Čtenářské recepce „usages des lectures“ (plurál lépe vystihuje jejich diferencovanou podobu) jsou podmíněny nejen individuálně, ale také společensky – ovlivněny sociálním, kulturním a literárním prostředím určité doby. A mohou být, v případě umělecky aktivních konzumentů podstatou vyššího stupně recepce – umělecké i kulturní.

Čtenářské recepce nemají vliv pouze v oblasti četby (a vyvolané umělecké aktivity čtenářů), tj. na literaturu, umění a kulturu daného společenství určité dané doby. Druhotně mají také vliv ekonomický; ovlivňují ediční politiku, knižní výrobu a knižní obchod. Tedy oblast, která ovšem zase může zpětně ovlivňovat literární tvorbu daného společenství i jeho konzumenty. Popularita konkrétního žánru motivovala další spisovatele, často z čistě ekonomických pohnutek, k tvorbě komplementárních děl, u nichž předpokládali kladné přijetí čtenářstvem.

O čtenářských recepcích hovoříme jednak v souvislosti s četbou originálních děl, tedy děl v jazyce, v němž autor dílo napsal, jednak v souvislosti s četbou překladů. A tady čtenářská recepce probíhá složitěji, má podvojný charakter, vědomý či podvědomý. V každém případě existuje čtenářská recepce díla originálního a čtenářská recepce překladové literatury. Nemusejí být totožné, role překladatele, jako autora kulturní transpozice originálního díla zde hraje významnou roli.

 

Výzkum dějin čtenářství ve světě a v České republice

Dějiny četby, čtenářských praktik a  čtenářské recepce se v současnosti těší badatelskému zájmu v celosvětovém měřítku, a to nejen v rámci vědy o knize, ale i v rámci dalších humanitních oborů (historie, literární vědy, teorie kultury, sociologie). Tuto skutečnost potvrzují četné výzkumy a konference zabývající se čtením jako společenským jevem i individuální zkušeností, zkoumající historii čtení od nejranějšího písemného kódu po vznik veřejného knihovnictví v 19. a 20. století. Vycházejí odborné články a publikace mapující tyto fenomény z různých hledisek.

Literárněvědná bádání „znovuobjevila“ čtenáře a četbu v 60. letech v tzv. recepční estetice (s myšlenkami Hanse Roberta Jausse a Wolfganga Isera, zakladatelů tzv. Kostnické školy, se domácí odborná veřejnost může seznámit v publikaci Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky (vydané česky r. 2001). Mezník v knihovědném bádání, které zaměřilo pozornost na společenské aspekty vzniku a fungování knih představuje vydání knihovědné publikace L’apparition du livre (Příchod knihy), jejímiž autory jsou Lucien Febvre a Henri-Jean Martin. Dílo mělo pro rozvoj bádání v oblasti dějin četby a čtení rozhodující vliv; zcela změnilo badatelské přístupy a metody, a to jak v celé Evropě, tak i v zámoří. Dnes je dějinám knihy, historii psaní a čtenářských praktik v Evropě (především ve Francii, Španělsku, Anglii, ale i v dalších evropských zemích) věnovaná soustavná pozornost. Evropští kulturní historikové na čele s Rogerem Chartierem zaměřili svoji pozornost na zkoumání psaných textů vzhledem k jejich společenské praxi – k jejich společenské cirkulaci a oběhu a také k jejich uživatelům, konzumentům, nebo lépe řečeno, ke  způsobům, kterým mohou být konzumenty přijímány a osvojovány. V mezinárodní spolupráci (G. Cavallo, R. Chartier) byly r. 1995 vydány dějiny četby v západním světě - Storia della lettura nel mondo Occidentale, které byly přeloženy do francouzštiny, španělštiny, angličtiny a němčiny.

Nakladatelství Palgrave MacMillan vydalo v roce 2011 první svazek mezinárodního sborníku The History of Reading, který v sedmi oddílech seznamuje se vším podstatným, co dosud vzniklo jak v teorii, tak historii čtení a stal se tak jakýmsi kompendiem pro badatele nejen v oboru knižní kultury. Již v úvodní pasáži sborníku se konstatuje, že ve výzkumu čtení jsme vždy konfrontováni s paradoxním charakterem „čtení“, které na jednu stranu hluboce zasahuje naši identitu a na druhou stranu je považováno za něco běžného, samozřejmého, a proto jakoby postrádajícího důvod věnovat se tomuto fenoménu badatelsky. Poslední oddíl sborníku, který se zabývá novými směry a metodami ve výzkumu čtení, uzavírá text, na němž se podílely editorky sborníku a zároveň spoluautorky pozoruhodného britského projektu The Reading Experience Database, 1450 – 1945 (RED).

   V Čechách dosud vzniklo několik monografií, které se zabývají určitými aspekty čtení nebo četby v současnosti či v nedávné minulosti (např. A. Haman, J. Šmejkalová, J. Trávníček). Rovněž byla v oborově zaměřených sbornících publikována řada odborných statí z oblasti dějin soukromých či institucionálních knihoven (např. Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků NK ČR, Knihy a dějiny, Strahovská knihovna), v nichž byl fenomén čtení zohledněn alespoň dílčím způsobem.   Řada statí zaměřených primárně na dějiny knihoven se alespoň částečně zabývala některým z aspektů dějin čtenářství, jelikož obě tematické oblasti se nutně v řadě bodů protínají a dějiny čtenářství čerpají ze základního výzkumu historických knižních celků, ať už dochovaných fyzicky, nebo jen ve formě inventáře, pramenný materiál k syntetizujícím soudům o kultuře čtení, jejích proměnách a vývoji. Obecné pojednání o podobě a vývoji čtenářství pro české země prozatím chybí a představuje dluh současného knihovědného bádání dějinám knižní kultury.

   Od roku 2007 probíhá pod vedením Jiřího Trávníčka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR statistický výzkum návyků u současných čtenářů týkajících se služeb knihoven, četby beletrie a akvizice nových knih. Projekt poskytl zajímavá zjištění a informace k současné situaci čtenářské obce. Celý výzkum je metodologicky založen na statistickém vyhodnocování formulářů vyplněných reprezentativním vzorkem 1 500 čtenářů ve tříletých cyklech (2007, 2010, 2013) a sběru tzv. čtenářských biografií. Obdobná metodologie je z pochopitelných důvodů na období středověku a raného novověku těžko aplikovatelná, a proto se syntetická práce založená na dílčích studiích objasňujících jednotlivé střípky z pestrého obrazu dějin čtení v českých zemích bude částečně opírat o metodiku obdobných badatelských počinů v zahraničí, částečně však musí reflektovat tuzemská historická specifika.